(carodejka, 11.02.2008, basne)
Zlatavé klasy z polí mizí,
mele se mouka, peče se chléb,
omamnou vůní, nádhernou vizí,
ten Boží dar, je zlatý hřeb!
Než na stůl dojde chléb vezdejší,
než vložíme tu skývu v ústa,
modleme se, ať hlad náš ukonejší
a pole zůstanou jak křupavá krusta.
Ruce mám od práce do krve sedřené,
zatvrdlé mozoly dlaně mé hyzdí,
všechno je v přírodě nádherně sladěné,
láska k zemi, v mém srdci hnízdí.
Slunce se do klubka už dávno schoulilo,
žahavé paprsky dusí se v hlíně,
k rozkvetlým červánkům v noci se tulilo
a hlavu šedivou měla noc v klíně.
Pod širou oblohou člověk si žije,
na bedrech nese si lásku a krachy,
dokud zní života melodie,
tak není potřeba umírat strachy.
© 2008,Sidy