(Láďa, 28.02.2008, basne)
Nad kopcem uprostřed prázdné duše,
svitlo malé slunko,
už po třísté má múza hladí mou duši,
šeptá potajíc jak psát o lásce,
vyznané či té úplně nejvíce zklamané,
do ucha nese znělky vlasteneckých děl,
bez okázalosti, bez umění skvostu,
občas o přírodě, o lidech,
zlých či jen těch ušlechtilých,
na papír u po třísté nanáším nesmyslná slova.
Jediné co mohu udělat,
poklonit se modrému nebi,
ve kterém už pár dnů jsem.
Vzdávám hold, třístovkou,
za to, že zde stále jsem,
za múzu jenž své tělo různě mění,
za lásku, která objímá tento svět,
ale i za nenávist,
jenž hlavní je většinou múza,
protože radost je těžší nějak popsat,
než z nenávisti se vypsat.
Klečím, v náruči tři sta růží,
za každou báseň, za každý další den,
a tímto děkuji, za Vás a za to,
že zde stále ještě jsem…