(Nausika, 10.03.2008, basne)
…!,
pláčeš mi na rameni
rosou poztrácených zítřků
pozlacených hvězd
které posbírals´ do náruče
stejně jako kdysi mě
/kdy hladíval jsi mě jemností točitých říček/
Kéž bych si tě mohla vytvořit
kdykoli a pokaždé
kdy budu chtít
/kdy budu plakat samotou, že jsi jen vysněný/
.
.
.
.
.
.
.
/…/ teď jen
zahalená ve tvém dechu,
schoulená v přáních
vědět budu
že jde milovat naši tajemnost
pohádkových snílků
co zapomněli
že svět
.
.
.
je o krok napřed