(Marcella, 17.04.2008, basne)
Ano tenkrát byl …
Muž v nejlepších letech
jenže sám se srdcem
v posledních slušných kalhotách
po svém otci
vojenskou košilí bez knoflíků
a jednou ponožkou
náladou zatuhlou chladem lehké ženy
kterou miloval
kterou by na rukou nosil
na nic se ji neptal
na těch sedřených skvrnitých rukou
pohřbívajících mdlá těla
odnikud nikam
kdyby chtěla
děvka
hrobník
styk
onanie
jak morbidní nutno
nutno které
už musí jít do bílé pouště
z téhle hnilobou nasáklé země
hledat věčný pramen a pokřtít
Bohem
tak na kolenou s břitvou v rukách
v polorozpadlém cizím hrobě
kdesi na hřbitově
na který přestalo svítit slunce
dal své poslední
s Bohem životu
a dnes …
svatí na sloupech nářku
mdlého hřbitova si šeptají
jak byl neprůbojný tenhle muž