(Mourek, 25.07.2005, basne)
No tak Mařko, jdeme na to.
To víš, že jsi moje zlato.
Tak jo, Pepčo,
počkej však chvilku.
A už její ruka bdělá
vyhrnuje do půl těla
flanelovou noční košilku.
Hup, hup,
třepe Pepča tím svým bříškem od piva.
Mařka při tom
(místo vzdechů) občas trochu zazívá.
Oběma se honí v hlavě:
jako vždycky, zas nic moc.
Jasně, že jsi pořád kanec.
Ještě pusu, dobrou noc.
Pozn.:
Autorem uváděné osoby a jejich činy jsou zcela vymyšleny. Pokud by snad někomu připomínaly skutečnost,
jedná se o podobnost čistě náhodnou.