(Žiťa, 29.04.2008, basne)
V slunečním svitu visela Vesna,
volně jak zelené listy bříz
a v tom dnu vize hrozná, děsná,
že dál nebude nic – tak jako hmyz,
bezvýznamně, avšak sobecky, padnem,
s pocitem nenaplněných jar,
s odevzdáním duše v pekle chladném,
v poznání, že snad, možná, vše byl zmar.
Tak nepromarňováním snů Vesen
vložit plnost jarům srdcí,
otisk, že byla jsi, že byl jsem,
zmar sice stejný, ale s plností v srdci!