(Raphael, 30.04.2008, basne)
Za bránou bolesti,
chvíle, jež duši
táhnou pořád zpět.
Za oponou beznaděje,
chvíle, vyryté
nožem na lavičku.
Dávno je konec
a přece pořád hledím
na plátno, kde se titulky ztrácí.
Dávno je konec.
a už jen sám tu sedím.
V temnotě kinosálu
všechno zlé
ztratilo své tvary
a detaily malé jako střípky
štípají mě v hlavě
zítra je první máj
Snad jen z čiré nostalgie,
přivoním si ke kvítkům
rozkvetlé třešně.