(cevert, 10.05.2008, basne)
Za topoly zapadá slunce
kráčím mu vstříc
z cihel vysokého komínu
černý čáp se snáší
v potoce plujícího leknínu
pstruh
pod hladinou průzračnou
květu šupinami cestu klestí
k zátoce s paloukem
až někam tam
daleko od předměstí
kam vracím se za vámi k ohništi
spálených kobzolí
lásek
draků barevných
dýmek z listí
s obavou vrátit se domů
kam přiletěli jsme jako vždy
pozdě
se stoickou výmluvou
tou
že Primky nestojí už za nic
a slunce za hrází bylo tak vysoko
zámku dětských hranic
otevřených.
Byli jsme čtyři...
A jsme
jen každý někde jinde...
Skupenství čtyř vlastností
jedinečných
dnes a denně
nacházím.
Slunce zapadlo
odcházím
mávají černé perutě
pomalu odplouvá královna květů vodní říše
a s ní
i ten věčný neposeda duhoví...
Už dlouho
nenosím
hodinky
na své ruce...