(Filosof, 01.06.2008, basne)
Usínám, a lampiony pohřebního průvodu
mne odnáší někam jinam
do kraje, kde nenávist je vším
a v zatrpklé rakvi rodí se nemluvňata.
Spím, a kolik dní a nocí
ještě strávím v té prázdnotě
v níž černé sny mne děsí
jak rampouchy smrti
v rukou sněhuláka v dubnu.
Chci procitnout,
ale kostlivá ruka mi svírá ramena
snažím se vstát
ale mé tělo je sochou z olova.
Hledím k nebi a pozoruji ptáky
tu svobodu jim závidím
uletět z městského dýmu kdykoliv se jim zachce
být tak jako oni....
Svázán řetězy se probouzím
v pohřebním procesí
vidouc, že nic nikam nevede
a prázdnota je za mnou
a kolem mne
a průvod kostlivců se svými lampiony smrti
mne unáší k hrobu světa
tak blízko.
Jakoby slunce odvrátilo tvář
je snad všechno tak marné?
Modlím se, aby to nebyla pravda
a dech smrti se tiše vzdálil
a já se navrátil zpátky
tam, kde slyšel jsem ptáky zpívat.