(Lucie Teru, 06.06.2008, basne)
Myšlenka sklouzla
-bez vášně-
po zpětném zrcátku
kuchyňskéh nože
"my se k sobě prostě nehodíme!"
odkrajovala jsem nabroušená slova
"už ne"
usmál jsi se tak chladně
až mi jinovatka oběhla kolem srdce
brr
/připadala jsem si
jako kyselé jablko
které jsem nechala
dozrát na okně/
víš
chybí mi ten pocit
kdy jsem byla šťastná
jen tvojí blízkostí
nemuseli jsme ani mluvit
a já tu lásku cítila
hmatem
a teď se zlobím
a brečím už jen sporadicky
né kvůli nevěře nebo...
no však víš
/nebuď tak samolibý/
zlobím se
protože mě nutíš být žádoucí
protože mě stavíš do role
která mi není ušitá na míru
já jsem zvláštní druh
něco jako
"divadlo pro jednoho herce"
ostatní role jsou obsazovány
jenom kvůli samotě
vzal jsi mi klid
večerní kávy na terase
a uvolněný smích bez přetvářek
sebevědomí
teď tápu
v rozhárané duši
a cítím se být trapnou
za maskou kouzelnosti
a hrané síly
PROČ?
smutné je že to vím
a bolí to víc
než ty si umíš představit
netušíš
že jsem ti dala to nejdražší
co kdy budu mít
už neodpustím