(cevert, 09.06.2008, basne)
Ledových tříští
korálků pupku
atomů kapek
změť perletí
rozpínavostí
těkavou svou rozverností
taví se očekáváním
volská oka
v růžici.
Opar
vstříc masám proudů vzlíná
zrádná fatamorgána
duha
iluzí not
z lůna za horizont
v předklonu se vzpíná
kroky
směřující do neznáma
po schůdkách vzhůru
k nebesům krok.
Jak nedostižné...
Jak vzrušující...
Kolena k bradě letí
chodidel rána duní
o stupínek opět výš
chorálu
klenbou kroužící
ve víru
z CÉ
na CIS.
Ale ne!!!
Nerad šroubuji
nerad utahuji
opasek
přes pupek svůj
snad
abych byl štíhlejší.
Bez kladiva
hřebíček
na dně poličky ležící
ptá se:
Přibít na zeď
neb na podlaze nechat být
nadosah
pohladit ji
opravit?
Nemám jen krátkou paměť
taktéž i zrak.
Dotýkám se
letmo
a z braků cítím vzkaz...
" Člověče "
" Co je to umění?"
Nic víc
a nic míň
než umět se
zastavit...