(Verule, 01.07.2008, basne)
U propasti života stála žena,
neměla už sílu osudu vzdorovat.
Stojí tu sama, citově obnažená.
Věřila že osud si vybral dost,
když její rodinu krutě zasahoval.
Za bolest, kterou hasila žalost.
Konečně vysvitlo slunko zas,
když s tím osudem se naučila žít.
Znovu on zaútočil…Jako ras.
Až do krvava svírala si prs
za kterým zoufale tluče ji srdce.
Čeká a jako by ho viděla skrz…
Svou lásku s nadějí spojí,
z posledních sil ještě bojuje.
O život dcery se moc bojí.
Proč je ten osud tak krutý?
Proč?