(WhiteSkull, 06.08.2008, basne)
Nenasytnost, nenávist, sobectví, zoufalství
neschopnost žít v harmonii s jinou lidskou bytostí
zmar a láska.
Tíživé pocity bez slz plačícího mnicha.
Smutek vedoucí někam pod povrch osobnosti
stává se ďáblem
krvelačnou posedlostí.
Jeho bratři v Kristu
jeho učitel opat
všichni mrtví.
Jeho víra
právě dohořívá
v doutnajících ruinách vypáleného kláštera.
Žárem pokřivená torza,
puch spáleného masa,
hostina potkanů
křik poskakujících vran a havranů.
Jen to zbylo
z poklidného místa.
Rty šeptají, „Bože kam si oči dal
co teď, co bude dál?“
Opatrně, snad aby nezpůsobil ještě větší bolest
vytáhne meč z probodnutého těla.
Dvakrát jím naprázdno máchne
z krku strhne a políbí stříbrný kříž
který teď tak moc tíží.
Tam kde býval oltář, vyhrabe díru pod dlaždicí
tam svou víru i kříž
navěky uloží.
„Ten kdo bude potřebovat, vás jistě jednou objeví.
Až změní se svět.“
Vstane
krok za krokem odchází z minulosti
vstříc pomstychtivé budoucnosti.