(Kristine Clary-Aldringen, 20.08.2008, basne)
Až bude ráno rosa
a slunce vysvitne,
ty půjdeš sama-bosá,
masku tvou rozetne.
Ukáže všem pravdu,
sluneční ten svit,
-vystrčenou bradu,
jestli jí můžeš mít.
Z tvé tváře smyje barvu,
jíž zakrýt chceš svou lež
a faleš, krutost, zradu.
Běž! Běž! -Neunikneš.
Snad ukrýváš jen smutek,
žal skrýt před všemi chceš,
ale i tento skutek
je nekonečná lež.
Když slunce smyje stíny,
snad ti to přijde líto,
svět spatří tvoje činy
a každý posoudí to.
Sám.
(Až bude ráno rosa
a slunce vysvitne,
ty půjdeš sama-bosá,
jak motýl zas vzlétneš.)