(china white, 25.08.2008, basne)
Anetko, jaký to je,
když tě mámin přítel mlátí
a vlastní máma nadává ti
do kurev?...
Anetko, jaký to je?
Asi ne zrovna moc veselý,
často seš psychicky v prdeli,
zdrháš ven,
jít spát nemáš ke komu,
a tak se zase vracíš „domů“…
Chci tě obejmout,
je to ale dálka k tobě z Hradce,
jsem věčně bez peněz
a promiň, mám pořád moc práce…
Anetko, jaký to je,
když na tebe hážou všechny viny?
Obětní beránku, jsme oba tak jiný…
Já, citlivej kluk ze šťastný rodiny
a ty, jak děsivě’s to řekla:
Zdrcená holka z pekla…
Chci tě obejmout,
je to ale dálka k tobě z Hradce,
jsem věčně bez peněz
a promiň, mám pořád moc práce…
A když usínám,
ta, kterou objímám,
není žádná jiná,
než moje peřina…
A jako by mně její láska stačila,
že mě nezajmá, že seš celý prázky opilá!
Když se ti, nedejbože, něco stane,
bude už pozdě ptát se: „Jak je ti?“
Nabízet oporu skrz objetí
a říkat:
„Zapomeň na chvíli na všechny trable,
na lesk antidepresivních tablet.
Jsme jen my dva – teď a tady,
téměř zdraví jsme a mladí,
bojuj a vydrž – to ti radím,
třeba zítřky budou krásnější…“
Chci tě konejšit,
je to ale dálka k tobě z Hradce,
jsem věčně bez peněz
a promiň, mám pořád moc práce...