(jita.1965, 05.10.2008, basne)
ONA:
Vítám Vás z cest a čekám Pane rozmilý,
s jakou as zprávou přijdete sem za chvíli?
Budeme dál své duše ladit Pane,
a nebo navždy snad jsou struny zpřetrhané?
Vždyť odloučení nebývá vždy k dobru věci
a člověk má dost času přemítat.
Já ale celou dobu doufala jsem přeci,
že při mne chcete dále věrně stát.
Jsem odhodlaná slyšet pravdu do očí
a přijmu každé Vaše rozhodnutí.
Vím, Vaše NE mne vážně zaskočí
a srdce mé zas bude k pronajmutí.
Já doufám však, že tak se nestane,
že srdce mé tu při Vás zůstane ...
Já byla věrná tu, jak jste mi doporučil,
jen snad, že stesk mne po Vás v nocích mučil.
Nikdo mi za víčka svůj pozdrav neposlal
a tak jsem posmutnělá, když už každý spal
zasedla k oknu a při něžném svitu luny
přečetla slova sladká, která napsat umí
jen ruka Vaše v jemné rukavici.
Pak čekala jsem v bledém světle svící,
až posel přijel z rána za svítání,
zda přinese mi další Vaše psaní.
Pojďte a klekněte, já čekám na vyznání.
Teď smíte se zas dvořit svojí Paní.
ON:
Z daleké cesty zpátky k Vám se navracím,
z posledních sil své oči k Vašim obracím.
Jsem k smrti znaven, Paní moje jediná
a u Vás v klíně se tak krásně usíná ...
Chci před Vás pokleknout
a zulíbat Vám střevíce
a loutnou dojemnou
pak v záři svitu měsíce
Vám písní něžnou
toužím duši ladit.
Jste mojí kněžnou,
nemohu Vás zradit.
Jak rád bych s Vámi v lůžku sladce snil,
a s jakou touhou bych Vás v náruč uchopil ...
Nevidím Vás, jen z dáli slyším hlas ...
Teď duši Bohu nechám napospas ...
Chci chvíli spát, jen chvíli sladce spát ...
Jak šťasten jsem, že smím Vás milovat ...