(Lucie Teru, 13.10.2008, basne)
Ze sna
děsím tmu
syrovými výkřiky
smutku
vidím v něm ženu
s pohledem
zeleného prokletí
s ještě krásnými ňadry
jak spočívá na tvém těle
pocitem nedostatku vzduchu
si uvědomuji tu zášť
která ve mně hoří
poprvé
spalujícím plamenem
hrůzy
a přece
jak zvláštní umí být sny
v těch rysech
vášnivého poblouznění
v její tváři
poznávám podobu
vlastního odrazu v zrcadle
ta neznámá ženská postava
Proč jen
se jí tolik podobám?