(bratr neohrozeny, 20.10.2008, basne)
Za lehkého pachu ranní cigarety kráčel kyselým podzimem. Listí už dávno nevonělo, z palety barev je mastná kaše. Jeho tvář si prorážela cestu s neurčitým vyrazem a hlavou mu cirkulovaly myšlenky veskrze pošetilé. Stromy trčely k nebi, jak zlámaná žebra tlejících ostatků-stejně černé a mrtvé. Přízemní chlad jej udržoval v realitě, která byla přívětivá jako mráz v konečcích prstů. To vše bude za okamžik zapomenuto. Brzy bude opět stát před útesem s černou páskou přes oči. Před tím útesem jež tolik miluje a zároveň ho tolik děsí. Touží po jantarových křídlech. Neskočí! Nikdy nezjistí zda jantarová křídla vůbec existují. Bojí se zklamání a tak sám sebe klame. Občas na něj dolehne jeho vlastní zbabělost. Pomyslný bič boží ! To útes ho zžírá, bere mu čas, energii, beremu vše co kdy měl. A on? Neschopa! Stále tam jen stojí s páskou přes oči. Já ho nenávidím! Jak je pošetilý, snad ještě pořád nevěří, že je možno létat bez rizika. SNAD JEDNOU..., až vzlétne, pozná jaký požitek přináší toto riziko.