(zlomený a nanicovatý -__-, 27.10.2008, basne)
Zas přepadá mě chvíle chmurná,
když se do minulosti vracím,
srdce umí být někdy tak věrná,
proč ho v sobě neustále ztácím?
Dny se změnily v čekání,
špinavější než prach,
vrací se doufání...
vrací se můj strach.
Co se děje, kde je,
moje naděje...
Ten pokoj je tak pustý,
a co teprve to v něm...
Všechno je najednou prázdný,
myšlenky se vrací k těm..
Obrazům minulosti, které odráží,
tvář tvojí.
A vím, že už bych na tebe myslet neměl,
ale k čemu je to platné...
je to asi můj úděl,
mít srdce nevratné.