(Krtica, 07.09.2005, basne)
Každý pomalý krok svým stoupnutím víří prach,
poletuje roztřeseně v zešikmených pruzích světla,
tady v tichu, ve starých půdních prostorách...
Průvan rozevlál převislé, husté pavučiny,
do nosu uhodil vůní proschlého krovu,
se skřípáním se otvírá víko truhly babiččiny...
Poklady prastaré pozvolna podněcují vzpomínky,
háčkované přehozy, papučky jež z vlny pletla,
ke plyšovým medvědům, žlutá očka, jako kamínky...
Tady v tom příšeří, působí jako z jiného světa,
Smítám snítka, krásu těch předmětů nalézám znovu,
k tomu, co její ruce opečovávaly, nestačí jedna věta,
Gumová podložka a také omšelých rydel pár,
s blížícím se podzimem, naše půda vždy vykvetla,
chryzantémy papírové, s péčí tvořila, jako vzácný dar...
Balíček s vybledlou stužkou, v něm pár starých pohlednic,
fota z dob bývalých, zažloutlá se zbarvením ruměnic,
a vzácnost střežená, klobouk, ten nenasadí už nikdy víc…