(Krtica, 09.09.2005, basne)
V pasti chycená...
Stojím tu vězněná zdí,
tenkou jako z papíru,
jeho hlas bezostyšně spílá,
tvář dcery, tak sněhově bílá,
v očích temno bez míru,
nitra pláč, bezhlesně zní…
Pohany sklízíme dosti ,
zloba kolem zde vládne,
hnůj se na hlavy snáší,
hubí stálost lásky naší,
běsy noční řádí ve dne,
do stolu údery pěstí…
Východisko je nezřetelné,
v tom pekle horce pálivém,
nedá se snášet trpké příkoří,
ač střízlivý omluvně hovoří,
nejen občasným večerem,
extempore jsou pravidelné…
Co dál si s tím počít,
v těch bolestech krušících,
zbytnělých násobků množin,
nás tonoucích v marastu bažin,
hledat sílu v důsledcích,
nebo z mostu skočit...