(kryndy, 14.11.2008, basne)
Sedím na prázdném vylidněném nádraží.
Přikryla ho mlha,
přes kterou není vidět na krok.
Občas přijede noční rychlík
a nikdo do něj nenastoupí.
Zastaví se skřípěním brzd.
Rve mi to uši,
ale já masochisticky nechám ruce v kapsách.
Mlha náleží mé náládě.
Chci psát báseň.
Dnes mému srdci zalahodila pochvala.
Pochvala? Rovno pro mě motivací dál tvořit.
Rovno pro mě inspirací nádherného pocitu.
Rovno pro mě ujištěním, že nepíšu jen pro sebe.
Byl to ale den plný uvědomění.
Jsem blázen a umím to použít.
Cizím lidem hraje na tváři úsměv
a já jsem vinna.
Mám štěstí na vyjímečné lidi.
Na hříčky přírody.
"Proč si z nás každý dělá legraci?"
"Možná je to tím, že obě máme kratší nohu."
Zamýšlím se,
něco na tom bude,
myšlenka jako hrom!
Zítřejší včerejšek mě uchvátil dvakrát.
Potahy v metru skrývají úžasnou ideu.
Jen kdyby si jí někdo všimnul.
Má oblíbená místa zde vyšitá.
Probudí zas lásku k vlasti?
Zamýšlím se,
něco na tom bude,
myšlenka jako hrom!
Jsem naivní, jsem blázen a mám kratší nohu.
A blíží se 17.listopad...