(jarkaj, 13.09.2005, basne)
divná to noc....
v černém závoji zakletá,
panenka divoká,
na paloučku v trávě,
právě vykvetlá,
za svitu měsíce,
snivá a daleká...
jako poupě lásky,
znovu tam vykvétá,
kdo přivoní si,
lehne a nevstává,
zůstane věrný,
černé paní...
leží tam vedle ní,
toulavé a přesto místní,
dámy s okvětními lístky,
pokryté hedvábnou krajkou,
praporem a černou vlajkou...
až za kuropění,
každé ráno tu zase není,
mužům stýská se po ní,
po jejích dotecích,
vnadných bocích,
heboučkých dlaních...
s večerem každý,
dostane příslib,
že zase lehne vedle nich,
pot z těla slíbá z nich,
bláznivá paní NOC,
oni přece nechtějí tak moc...