(Kristine Clary-Aldringen, 22.11.2008, basne)
Přes noc vše pokryl bílý plášť
zářivých jisker sněhu.
Jako by tímto zmizela z lidí zášť,
srdce poznala něhu...
Moje kroky vykreslují
v bělosti temné obrázky,
však krásu jeho nezmenšují
jak odpovědi v otázky.
Ne, to není pravda,
mě ráno v sedm hodin
kouká jenom brada
zpod pěřiny-se budím.
A tak křičím na bráchu,
že ještě nechci vstávat
/už měl by míti strachu
-vidět ho nechce dávat/
Jen se na mě hloupě směje
"Vždyť přece padá sníh!",
nejdřív nevím, co se děje,
a pak chce aby ztich'.
Já nesnáším sníh!!!