(zlomený a nanicovatý -__-, 30.11.2008, basne)
Zbytečně brzo se probouzím,
tam kde slunce nevychází,
v pocitech ze snů se topím,
něco mi hrozně schází.
Hle představa krásných zlatavých polí,
kde se hřejivé slunce odráží,
tam všechno nádherně voní a nic nebolí,
ta krása srdce oblaží.
A nebe je tam modré a čisté,
v chůzi se klasů dotýkám,
vše je tam jasné a vše je jisté,
dokonce tam nejsem sám.
Ruku v ruce kráčíme,
vítr nám tváře hladí,
společný sen spolu sníme,
láskou okouzlení.
Oči ještě otevřu,
na představy zanevřu.
Venku se hořký obraz odráží,
tam, kde se mlha a šedivost sráží,
Tam jen jedno elektrické světlo,
symbolizuje falešné teplo.
Mráz svírá křoví, nad nímž letí,
roky zapomenutý smetí,
a venku to ani vůní neoplývá,
vlna smogu tu nekonečně trvá.
A čistá půda, byla zazděna,
tvrdým betonem zaživa pohřbena,
tam projde někdo, kdo psa škrtí,
a vrána rychle sem a tam proletí.
A ruce mé jsou prázdné,
a sny nenaplněné,
v samotě sami na sebe hledí,
ti láskou zklamaní.
Těžko tak prázdný a šedivý obraz dál popsat,
když přebývá jen touha se z něj rychle dostat.