(Krtica, 20.09.2005, basne)
Příteli můj...
Vídal jsi mé slzy,
pro ty, kdo mi ublížili,
prý tě za ně mrzí,
věty tvé vždy utěšily,
v průběhu nemnoha let,
když zatmíval se,
celý tvůj svět...
Realita děsivá,
v plné šíři dosedá,
ve tvém doznání,
nemoc chytá do pasti,
neochvějně dohání,
s pár slůvky účasti...
Mění se krása barev,
ve stínové divadlo,
slepota bílých larev,
začla oční bulvy žrát,
výhledy, jež měls tak rád,
neobsáhne prstoklad...
Do tance temných stínů,
občas záblesk pronikne,
stopa jasu slunečního klínu,
z mých vidoucích očí páru,
mimo tváře světa bezcitné,
jedno bylo by hodno daru...
Vše marné,
slzy mé,
ty poznáváš,
už jen v tónu hlasu...