(Anjobi., 11.12.2008, basne)
Bez polibku Múzy
a v prostoru
s těžištěm všech ran,
ruce propletené.
Doufajíc v pokoru
a vnímajíc jen hrůzy.
Tohle překousnu /či ne/.
Osude, nevinné
Tvé oči
popírají Epistémé
/a já rozum potřebuji!/
Klepající kolena
/neb zřejmě tuší gradaci/
se stále rychlej pohybují,
když navrací se
bezejmenná ozvěna.
A střípky dětských nadějí
posměšně se šklebí,
když v nebi
si hrají se vzdušnými zámky,
po lítosti ani známky.
Tohle překousnu /či ne/.
Osude, nevinné
Tvé oči
popírají Epistémé.
/Řekni, až můj skočí./