(GM, 23.12.2008, basne)
Rozlitý dým a v kostech praskot,
studia řeči stínů vepsané v les.
...
Kdo? sám sobě otrokem pod plamenným bičem touhy,
podléhá svým vlastním úderům.
Napětí propojení - totžnosti
počátek i cíl - uzamčen v světě jednom
v mysl i tělo jedno.
Sám sobě překážkou - k tomu být sebou.
tak kdo naslouchá autenticitě
v chladnoucím vzduchu posledních dní?
Co? Probouzí se v hlubině poté co prolomím roviny své
- v svůj ocas zahryznut nekonečný hněv.
Chmura jistoty prastaré bolesti -
když hroutíš se ze základů svých.
Dle principů bažiny hladového Já.
Chtění -
blízkost čehosi okřídleného nehmotného
citelná v odstínu vzduchu - hrozba purpuru
vydal jsem se zpět po stopách toho
zjevení.. ale jak zmatená kořist loveckých psů
jsem se točil v kruhu.
šípy s letkami barvy violeť pronikaly mnou... a já tušil že jsem blízko. každý další krok - mne vracel zpět. Přesto to omamné tušení blízkosti. Rostoucí ztráty vazby projevující se zmnožením potenciálních zdrojů a cílů hledání.
Až v absolutním vyčerpání se vše opět prostoupilo v tupou, ale konejšivou jednotu.
cesty které jsem prošel, zapadaly sněhem...