(AndyKo, 24.12.2008, basne)
Ďáblem posedlá
Bílá tvář svítí tmou
- černou, kouzlem zakletou
Její hlas zazní
- dlouhou silnou ozvěnou
Ona mě svádí dál – pomalu a chce
Říkám si, ješte ne – jen ať
chvíli zustane
Červený oci – a na krku krížek visí
Ona snad ďábla v sobě nosí
Jako extáze tělem proletí
Je po všem, chvíle a uletí
V hlavě pocity smíšený
říkám si, je to nádherný
Pot po kapičkách z čela stéká
Zvláštní sen, tahle kráska
Do sta počítám, marná snaha
Určitě v sobě ďábla měla
Ještě na chviličku usnout – prosím
ať prožiju to co předtím…
Přemýšlím z čeho se to stává
- že ji ve snech potkávám
- tu ďáblem posedlou, tu krásnou neznámou
Vím, že není skutečná
- ale co když ji denně potkávám
- tu tvář co svítí do tmy
ten hlas co z něj blázním…