(s.e.n, 09.01.2009, basne)
. . .
Ulicí lidé jdou
s tváří kamennou nehybnou
neustále spěchají
s myslí v sobě vnořenou.
Nevidí něco zářící
snad anděl se zde plete
odložil křídla běloucí
vzal si podobu děvčete.
V očích štěstí se zrcadlí
v barvě blankytného nebe
úsměvem ho rozdává
pohled lidí však zebe.
Pročpak tak všichni spěchají
i duši svou doma nechají
nevidí dívku anděla
co hocha právě potkala.
S polibkem k dívce skloní se
a ulice je vede dál
jdou a drží se za ruce
ruměnec na tváři jim vzplál.
Jsou šťastni a smějí se
chtějí se pochlubit láskou svou.
lidi však vůbec nic nevidí
spěchají s tváří kamennou nehybnou.
. . .