(Nepojmenovaná, 27.01.2009, basne)
Většinou stojím u okna a vzpomínám,
jak hvězdy padaly a my dva jsem se
milovali na teď už prázdné posteli,
která chladne.
Peřina je pohozená na stranu a polštář zmuchlaný,
můj černý medvídek se válí po zemi…
Namotám si na prst pramínek mokrých vlasů
a druhou rukou obejmu můj zpocený pas – za něj můžeš ty!
Pak opřu hlavu o chladné sklo a když zavřu oči,
vidím tvou tvář…
Vidím tebe, když si bezostyšně bereš mé tělo
a šeptáš slova lásky mým ňadrům.
Vidím tě, jak se lehce dotýkáš mých boků
a vidím sebe, jak se pod těmi doteky svíjím
jako umírající had.
Vidím nás, když ty jsi já a já jsem ty,
a když nevíme o světě kolem
(vedle spí bráška, musím být tiše).
Ty mne lehce hladíš ve vlasech a já?
Bojím se, že odejdeš…
A ty odejdeš…
Omdlévám ve vaně plné horké vody,
teď se mne, místo tebe, dotýká bělostná pěna…
Je horká a bolí… Nic není jemnější než ty.
Chodím domem jako tělo bez duše –
- ta totiž odešla s tebou, zabouchla za sebou dveře
a není.
A co mi zbylo?
Vzpomínky a mokrá postel…