(Jarika, 03.10.2005, basne)
Řadila písmenka do veršů,slok,
aby pěkná byla,
však hlava má,toť pusto a prázdnota jen.
U pracovního stolu obrůstám papíry,
nos otlačený od brýlí,
deštník zapomínám,tam kde nemám..
kontrola stíhá kontrolu,
tabulky,výkazy...únava tíží,
kdo by z toho všeho už jelen neměl být!
A tak po večerech utíkám si snít.
Jak ráda bych sluníčko pozvala na piknik,
s měsícem po hvězdách se toulala,
bosé nohy v ranní rose chladila,
korálky z jeřabin navlékala
a jimi se zdobila.
Jak ráda bych milého pohladila
a hvězdy v jeho očích hledala,
však k mání není
a já jsem k zulíbání...
Fandím si?Možná...trochu...snad....
ale jak poznám,že tomu tak není?
A budík už nemilosrdně zvoní
a hlásí konec sněnííííííí...
Však ze snů přeci cosi mou tvář zdobí.
Úsměv...a já si říkám,
že jednou...možná...snad...