(voedor, 16.02.2009, basne)
„Kovbojové nepláčou,“
řekl mi děda
a na zem upustil
porcelánový hrnek.
Řekl to s úsměvem
a byla zase středa
a ze všech vlastních sil
se snažil neplakat.
„Kovbojové nepláčou,
jenom smutně hledí
na hladinu věcí,
co kdysi byly jinak.
V čelo voje postaví se
a než spustí si hledí,
upilují mříže klecí
a prchají pryč.“
„Kovbojové nepláčou,“
slova zní mi v hlavě,
co maj´ ale dělat,
když koně vyhynuli?
Hledat svoje naděje,
tančit mírně hravě
nechat kosti bělat
a najít novou řeku...
Kovbojové nepláčou?