(Mustafaibrahim, 28.03.2009, basne)
Pole velkých, žlutých slunečnic.
Dne ubývá,
čas ukrajuje minutu po minutě,
a ty kousek po kousku mizí v nenávratnu
jak díly narozeninového koláče.
Tma pomalu přebírá otěže běhu dění.
Podívej, jak se pestré barvy šerem mění.
To pro jejich zacházející krásu,
tlumený hlas kdesi vdáli tiše zapláče.
Myslím na tebe,
jak tam v dáli někde tiše spíš,
jak za oponou snů odemykáš
svých dívčích tužeb skrýš.
Nebolí to teď, to jak ti nouze vyjídává spíž.
Pojď, chci tě vzít kol tvých zachoulených ramen,
abys jako dříve pocítila teplo,
vůni starých kachlíkových kamen.
Ať jejich mocí roztajou ty ledy,
v nichž málem zamrzl tvůj něžný,
dětský úsměv naposledy.
Podívej se, podívej tam do dáli,
hle jak z Van Gogových obrazů nám kyne vstříc.
Sluncem zalité,
láskou a teplem nabité,
pole velkých žlutých slunečnic.