(Popelka, 20.04.2009, basne)
Mé největší prohry,
jsou jak padající sklo
a každá vzpomínka
je ostrý střep.
Chytám ostré kusy
s naivní touhou
nezranit se...
a aby té bolesti
nebylo málo,
bosýma nohama
rozšlapu střepy
na malé kousíčky...
a ty kousky sebeúcty
pak sbírám léta...
Protože stále věřím,
že z nich časem slepím
mozaiku hodnou úcty.