(Satha, 19.05.2009, basne)
Rudou třísníš svůj bílý šat,
šílený smích line se ti z úst.
Nyní nastane lásky půst,
jsi přec její bílý kat.
Klátí se k zemi krása nesmírná,
bestie zlá, bestie prašivá.
Stále se v agónii potvora ošívá,
směsice citů vesmírná.
Rudá ti stéká po sněhobílé dlani,
snažíš se olíznout její duši.
Za rohem pláčí její eunuši,
duší i tělem, blázni, rozervaní.
Leží již na zemi jak kus vepřového,
její siluetu kreslíš do kaluže rudé krve.
A směješ tak jako prve,
do ostří nože stříbrného.
Však vzala si sebou i kus tebe,
ty marně hledáš svojí část.
Byla bys schopna i krást,
a teď? Jen půlka srdce tě zebe.