(Kozoroh 1, 03.06.2009, basne)
Dívám se tiše na nebe
a duše má si sní,
když si vzpomenu na Tebe,
smutkem to zavání...
Hvězdičky hledí s účastí,
měsíc stříbrně hladí,
myslím na tiché bláznovství,
kdy měli jsme se rádi...
Co bylo, už je prchlým snem,
vzpomínkou alba hodnou,
rozmlouvám tiše s měsícem,
když bloudím zemí rodnou...
Je to vlatně jen monolog,
/stříbrný kotouč mlčí!/,
zamyšlen hledím na potok,
v srdci mám touhu vlčí
zvednout svou hlavu nahoru
a za úplňku výti
tu píseň promarněných snů,
co bere mi chuť k žití...
Ale že také člověk jsem,
já veršů pár sem vložil,
ukrývám touhu v srdci svém,
co k nohám bych Ti složil,
kdyby šlo nazpět vrátit čas,
jinak vše mohlo býti,
mohli bychom být šťastni zas
chyceni v Štěstí síti...
Ale nic nelze vrátit zpět,
kupředu třeba jít,
i když mne dosti mrzí svět,
přec povinnost mám žít!