(Krysa, 14.06.2009, basne)
Chvíli jsem váhal a pak k zemi klesl,
poznání vítr mi do hlavy vnesl.
Neslyším střelbu, neslyším křik,
o kus dál leží i náš důstojník.
Za co jsem bojoval, za co jsem padl ?
Co nám to velitel na srdce kladl ?
"O sestru starej se, je ještě malinká"
Ne... to přece říkala maminka.
Náhle se vidím když bylo mi pět.
U nohou ležel mi celičký svět.
Dědeček vojáčky vyřezal z dřívek,
v bitevní pole pak měnil se chlívek.
Velel jsem armádě, já hrdý byl rek,
jednou strýc rozšlápl pár těch dřívek.
Jedno z nich má ale teď mojí tvář,
přestávám vnímat už plamenů zář.
Vzpomínám i na svou tetu,
když v odlesku z bajonetu,
viděl jsem ji k vlaku mávat,
doufajíc v můj šťastný návrat.
Šedavý mundur teď rudý má nádech,
nad sebou nebe mám, bodláky v zádech.
Slyším plamenomet hladově sípat,
nikdy již nebudu svou milou líbat.
Poslední dopis jsem mamince poslal,
přijde i odpověď... kéž bych ji dostal.
Maminko, to že se nevrátím víš,
nech mi pak u plotu stlouct malý kříž.
Ač je mi dvacet, teď skoro bych plakal.
V uších řve kulomet, to na mě on štěkal.
Za koho splatil jsem krvavý dluh ?
To už sám nevím, snad vzpomene Bůh.