(Láďa, 27.06.2009, basne)
Pod kameny nad kterými je žárovka,
poslední z chlípných grácií,
která s životem v paprscích tančí,
bere polibky jak samozřejmost největší.
Bezduchost, povznesení se nad svíčky,
co se stíny stávají se přátelé,
kdy ve stínu kamenů, v blátě, leží vše,
jak mrcha, poslední svítání.
Útěchou jsou bolístka ve žhavém uhlí,
které jiskry na obloze plodí,
jsme snad jen půlnočním snem,
na věčné cestě hledání..