(Sýkorka07, 04.07.2009, basne)
Neklidný plamínek hořící svíce,
to vánek si s ním hraje.
Nedemnou hvězd statisíce
a nepoznané taje.
Koruny stromů vítr čechrá,
nevynechá jeden list.
Nedemnou je hvězdná střecha,
v níž bych chtěla číst.
Potok tu něžně svou píseň hraje,
líbí se mi její tóny.
Plamínek svíce zhasínaje,
už ke spánku mám sklony.
Ale oči stále otevřené,
v nich jen pusté prázdno.
I na mě rychle zapomene,
ten, koho to blíž táhlo.
Padá hvězda! Přej si něco!
Nebo to padám já?
Každý jednou spadne na dno
a snad se z něj i vyhrabal.
Však padající hvězdu nezastavíš,
jen popálíš si ruce.
Jako Slunce nikdy neuhasíš,
tak s ním i moje srdce.