(Justýna, 05.07.2009, basne)
Jako tečka za větou, co už dávno skončila,
můj život bere obrátky a opět začíná.
Začínám od nuly, vždy s čistým stolem
a já si po sté začnu zas s volem.
Ženu se do lásky, bez zábran, bez hlavy.
Postupně opadnou veškeré zábrany... a já letím.
Do nebe? Těžko říct, ale spíš ne.
Uplyne chvíle a opět... zbohem můj sne.
Hra jako v divadle je život můj.
Býti tak režisér, řekla bych STŮJ!
Už nechoď nikam, zůstanem spolu.
Vylezem do nebe a spadneme dolů.
Z trávy se seberem, zvedneme hlavy,
podáme ruce a jdem. Hledat davy... lidí co píší věty.