(MR, 24.07.2009, basne)
Křídla jenž omývají oblohu
Pocity jenž zatemňují duši
Přesto vše co jsem již zažil
Smát se již nemohu
Utrpení bolest a zmar
Mým denním chlebem jsou
A když pojde slunce žár
Opět nové myšlenky temné vládnou myslí mou
Naději jenž měl jsem v srdci
Schraňoval a choval jako poklad nejdražší
tu sebrali mi vlci
jenž se v lidských kůžích plíží
Svět pro mě byl jen matka
Jenž svého syna vhodila do arény plné šelem
A když kolem mě vypukla ohavná jatka
Mé srdce se dusilo žalem
Vše co mi zbylo
je pouze neštěstí a hněv
A proto zde stojím s lanem konopným
Smotaným jak klubko střev
Stolička jenž jednu nohu nemá
Je to poslední co mě zde drží
Já naposled pohlédnu na modrou oblohu
Skočím a okolo mě jen mír a temnota…