(WWW, 09.11.2005, basne)
Socha co ke zkáze odsouzená
V parku zašlém a zastrčeném stojí
Vždy, když okolo ní jdu
Vidím jak zas kousek
Kamene z ní ubyl
Čas neúprosně na ní pracuje
Pozvolna jí uždibuje
Rukou i nohou část jí chybí
Odešly do vzpomínek,
Kdy socha nová a celá ještě byla
Svým rozkladem však
Ještě více se do mysli zarývá
A čas z té neúnavné
A nikdy nekončící práce
Již mozoly na rafičkách má