(Simísek, 02.08.2009, basne)
Probudil mě zvuk rychlovarné konvice,
otevřela jsem oči a zatoužila nejvíce,
aby Tvá ústa byla cítit po kávě.
Našlapuji po trávě,
mlčenlivě přičichávám k sedmikráskám, k vlčím mákům
a závidím, závidím ptákům.
Být zrnkem písku ve Tvém moři,
jiskrou, co se nerozhoří.
Zoufale úpět ve Tvých snech.
Být kapkou rosy na Tvých rtech,
uvíznutou bez možností,
bez nároku na něžnosti.
Ve světlech lamp stále hlídám,
Bože, já se snad nenasnídám
Tvých úst, co nepřichází.
A něco mi tu schází,
snad nepatrný dotek dlaní,
možná papír, tužka k psaní
básní o nás.