(Ďábel sám, 07.08.2009, basne)
Sedíme u stolu v kruhu rodiny
na stole leží čerstvé květiny
vůně a barvy vzajetí duhy
svázané květy v lehkosti stuhy.
Na bílém ubruse třpytí se pyl
na kousku talíře kus dortu zbyl
pohledy staví přes květy most
notně jsem unaven, mám toho dost.
Oči se klíží a vzniká dřímota
hlasy tu zurčí jak voda z potoka
ještě si přehrávám poslední den
radost a úsměvy jsou stále v něm.
Zítra tu bude zas všední den
starosti lítaj a dráždí jak křen
bude zas smutno až ráno vstanu
zívnou má ústa na každou stranu.
S drbáním vlasů a taky těla
pomalu dělám co ráno se dělá
Tak jako sýček v ponurém lese
rádio brumlá, zlé zprávy nese.
Všednost je mizerná, stále nás trápí
oba jsme zmatení do svých snů jatí
a tak se šinem pomalu vpřed
zas přijde den, kdy prosvitne svět.
A tak než usnu na stole s květinami
chtěl bych mít přání splněné před snídaní
tak jak dnes ulehám zítra i vstanu
krásně tě políbím na každou stranu.
Lehce tě obejmu, pohladím tváře
na tvých rtech zrudne sluneční záře
nechám tě v posteli tichounce spát
do ouška zašeptám, že tě mám rád.
Udělám snídani pro dobrý den
ty mě zas pochválíš, malinko jen
těším se na tebe až přijdu z práce
nechci už bez tebe vteřiny ztrácet.
Snad z toho snu nikdy neprocitnu
snad se té představy pomalu chytnu
začnu tak od sebe na vlastní pěst
chci něco změnit pro tebe kvést.