(Popelka, 11.11.2005, basne)
kapička noci na nás padá
černá tma se tiše rozlévá
krásná jako epos Iliada
něžně na nás oba doléhá
tolikrát už v nás tonula
s naléhavostí jí vlastní
silou bájného Herkula
to vždy když se zasní
tou bájnou kapičkou políben
ač budu bdít či spát
promění naši noc v sen
tak mocně umí čarovat
a já vidím to v tvé tváři
která se nezapomněla smát
že leží vedle mne měsíc na polštáři
co světlo své umí rozdávat
kolik v noci je krás
a kolik tajemství ukrývá
stejně jako hvězdné ilias
které srdce lidí dobývá
kapičku noci na dlani mám
tu kapičku která v nás bije
díky ní nejsem sama, ani ty sám
protože my dva tvoříme střed naši vlastní
galaxie...