(Mirka Hedbávná, 30.08.2009, basne)
Pořád, až do úplné pokory, si klekal na kolena, na zem, aby svou další píseň, píseň(?), začal vyprávět! Svět tisíců poslouchajících a prožívajících, s upřenou myslí do jeho HLASU, až pak s upřenými zraky, se odděloval od ostatních věků, aby se v sobě i v nepojmenovatelném principu zúčastněných stal sebou, Cohenem, anebo cohenem? Odpoutala jsem se chvílemi někam úplně jinam do nitek vibrujícího pavoučího hlasu, který náruživě omotává, až nakonec spoutává, do bezbranna??? Pak zase návrat, a pohled na tváře ostatních „koncertníků“. Byly údivem nehybné, proloženě a zaujatě strnulé! Až jsem se bála, že zhasnou v oblouku zářícího, avšak neviditelného, světla…nebo snad světa? Nevím!
Saxofon, oud, a dámy tříhlasé nebo jednohlasé Robinsonské:-D, místy akordeon i harfa…stejné pokorněrytmitcké plynutí hlasotónůbarevných:
jakoby jen na nanodélku jsem, anebo jsme, slyšeli: óm mani padmé húm…
Zkuste si najít svůj stejný okamžik?
Ti, kteří jste byli, a i nepřítomní, ostatní?
Snad je pro Vás krásné číst, stejně jako bylo pro mne důležité napsat dnes: Cohen byl v Praze 29.8.2009! DÍK!