(Mecki, 09.10.2009, basne)
Uhání jako zblázněná, loukami a poli bez rozmyslu.
Tělem i duší zklamná a v rukách květy Dobromyslu.
Uhání žitím zklamaná, lžemi a hanou se dusí.
Poslední naděje zlámaná, jen zemřít že už musí.
Uhání s větrem v zádech a na nohou těžké okovy.
Zbyl jen poslední nádech a v stínech mizí budovy.
Uhání s mokrou tváří, srdce bláznivě ji bije.
Hvězdy nad hlavou jí září a noc ze strachu jí pije.
Uhání bodláčím jen bosa a víčka těžknou horečkou.
V svitu luny zaleskla se kosa, smetla naději tu droboučkou.