(Skalsky Pavel, 13.11.2009, basne)
Jak hmyz jenž připálí si křídla
k plamenům světla přece letí
vycházím ze samoty sídla
o lásku prosit o prokletí.
Přilétám k vám můj krásný plameni
jak hmyz jenž spaluje svá křídla
pro lásku která pramení
z bolestné touhy milostného zřídla.
Vy mnou jste zhrdla já vás miloval
tak zoufale a přece tolik vroucně
není tu nikdo komu bych teď žaloval
když láska nevypadá jsoucně.
Výsměchy divné z tváře jsem vám čet‘
jako by olízly mne pekla plameny
přesto jsem za vámi šel hned
jak smyslů zbavený jak zmámený.
Přitom jste byla jako anděl snad
jenž v nebe peklo samoty mi změní
za dlouhých nocí nemohl jsem spát
když usnul jsem jen o vás bylo snění.
Však byly jenom marné moje sny
ač krásná sladká nic jste nezměnila
v samotě dále tonou moje dny
jen duši zmučené jste bolest zůstavila.