(šuměnka, 29.11.2005, basne)
Po lese běhá muž..sám sebe hledá...
Objímá stromy v naději..že některý mu sílu předá
..ve tmě však přeludy ho už pár roků straší..
a vlastní svědomí se jak Damoklův meč nad hlavou jeho vznáší..
Utíká v pláči....kam???...Sám vůbec neví!!
Žil příliš draze doposud..teď touží slevit
Touží se rázem svléct..vyklouznout z svého těla
Najít si to své Já..ztratit svůj věčný nelad..
..zahodit masky do křoví..které mu ruka svírá
strach dlaň má v pasti svý..a jen se rozprostírá
srdce mu buší o stošest..mysl splašeně pádí
Tolik chce vydechnou.a neví jen..zda opět zradí..
..sám sebe jako tolikrát..ač ho to příliš děsí..
Touží být pískem v hodinách..a rač se přesít..
smazat všechnu tu čerň..co na krk dýchá..
Vylétnout kamsi výš..nohy mu v bahně drží pýcha..
..a tak z posledních sil pohlédne k nebesům...
A v tom se zvedne povětří..a k jeho suchým rtům
s dostane ten čerstvý vzduch..po kterém prahne..
..lehne si nazad do trávy..a rukou sáhne..
..jen někam do prostoru mimoděk..a už snem letí..
tolik chce zůstat v něm..a osud přetít
a naslouchat jen šumění..co moře mraků skýtá
v dálce zaslechne vichřici..a jeho duše zbitá
se rozlije mu po těle tím blahem vysvobození!!
Nirvána rázem nastává..a mlžné mámení
mu dělá průvodce..který jej vede jinudy než zná
..tak neváhá..a koně větrného zlehka osedlá..
Plachtí si kam jen chce..na křídlech snění
Cítí vichřici ve vlasech..cuchá jej v dovádění
Obzor je blíž než-li se zdá..čas zmizel rázem
Zapomněl na strach svůj..shodil ho na zem!!
Zahodil také předsudky..i lži..a všechny masky
..v mžiku je utopil..a s nimi temné vrásky
setřásl ze sebe..i ze své tváře vlastní
cítí jak všechno jde..stačí se zlehka zasnít
..a tak vytvoří most..z duhy jej snová
aby zde začal líp..a začal znova
a po té lávce z barev přived k sobě ženu svojí
chytí ji za ruku..v lásce ji jizvy zhojí..
v tom světě naruby..kam každý cestu nezná!!
A na počest těch dvou..zazáří v temnu hvězda!!